Uprostřed mezi rokem 1762 - tehdy vyšla Rousseauova Společenská smlouva - a dobytím Bastily 1789 se vzbouřili sedláci v Čechách.
Je ovšem pravda, že první pokus balónového letectví, ještě bez živého letce, spatřily tisíce pražských zvědavců až 14. září 1788. Zato ohromující zprávy o hodinách krvavého úvodu Francouzské revoluce měli čtenáři z první ruky od pařížských zpravodajů jen s necelým měsíčním zpožděním. Tehdy si posteskl bankální úředník v Čáslavi Johann Ferdinand Opiz, že není Raynaldem, proslaveným francouzským publicistou, aby sestavil dějiny selské rebelie jako učebnici pro vladaře, ministry a filozofy. Neboť mu všechno, o čem teď slyšel, stále vnucovalo myšlenku na rok 1775 … Nezřízeně ambiciózní byrokrat se vpravdě vepsal do dějin. Pochybuji, že by mu úřad zabral mnoho času. Jinak by zajisté nestačil popsat ty hory papíru, lejster zajímavých i k uspání (dějepisci tak na celoživotní dílo), jež dnes zaplňují regál knihovny Národního muzea v Praze. Bratru nějakých sto svazků. Kdypak by také skládal stohy dopisů, z nichž našince až hrůza obchází.
Kdybychom chtěli vypočítávat všechny vzdělance, s nimiž si dopisoval Opiz, bylo by to několik řádek kdysi zvučných jmen. Většinou už leží zasuta prachem, známa jen vševědoucím archivářům – osvícený biskup královehradecký Hay, strahovský knihovník Dlabač, historik Ignác Cornova, s nímž se Opiz neshodl v názorech na Francouzskou revoluci, a hlavně aristokrati – tak hojil svůj čáslavský komplex. Prostřednictvím hraběte Josefa Karla Auersperga a Maxmiliána Josefa Lamberka, který udržoval korespondenci s Voltairem, D’Alembertem, Lamettriem, seznámil se i s francouzskými filozofy. Zkrátka na bankálního inspektora v Čáslavi znamenitý přehled. Z velkého bohatství Opizovy korespondence byly vydány listy, které si vyměnil s pověstným italským dobrodruhem, synem komediantky, mužem nesčetných a velice pestrých zaměstnání, Giacomo Casanovou.
Úterý 21.března: První adjunkt hradeckého krajského úřadu, pan Bienenberg přijel jako kurýr z Hradce Králové stran sedláků. V kraji je zle, vrchnostenští úředníci, kavalíři a dámy opouštějí zámky a hledají spásu v hradecké pevnosti. Dal jsem zavřít brány, posílit stráže – vykládal Bienenberg. Co se bude dít venku, přenechali osudu. Těch, co přišli k městu, se hejtman tázal, kde sebrali odvahu ke svobodě, kterou tak hlasitě provolávají. Aby se nezmýlili. Císařovna nebude jejich skutky posuzovat milostivě. Ať všechno dobře uváží. Pro pány nehnem prstem – překřikovali se v bezpečí houfu za šancemi. Císař nám slíbil svou milost. Potáhnem nyní do Prahy, a jestli nám tam naší záležitost nevyřídí, zamíříme do Vídně. Nu, a to byl důvod, proč štval Bienenberg koně. Všude chtějí patent – císařské nařízení a vyvádějí jak zběsilí. Dopoledního zasedání gubernia se 21.března účastnil zemský velitel generál polní zbrojmistr hrabě František Wied. Purkrabí Fürstenberk ho pozval a on pochopil, co se od něho čeká. Zmobilizoval tři prapory pluků Michaela Wallise, Brinka a Josefa Colloreda, k tomu divizi nauendorfských husarů, aby byla připravena ihned zasáhnout, kdekoliv toho bude potřeba. Také zbývající prapory a divize uvedených pluků měly pohotovost.
Druhého dne vypravil Wied pohotově štafetu k dvorské válečné radě do Vídně s návrhem „opatření pro potlačení bouří v Hradeckém kraji“, takže se opozdila pouhé dva dny za Bienenbergem. Sedláci byli právě na půli cesty mezi Hradcem a Prahou. Dříve než Vídeň vydá své posvěcení k tomu, aby vojenské jednotky byly posíleny a uvedeny do pohotovosti, opatřeny ostrými náboji a jídlem na čtyři dny, jízda pící na dva dny, mohou se vzbouřenci procházet pražskými ulicemi.
Bylo toho mnohem víc, o čem pánové v Praze nevěděli. O cedulkách jakýchsi hořejších Němců, které se šířily na Trutnovsku, Náchodsku, Opočensku a v celém severovýchodním cípu Čech. Podivných mobilizačních letácích tohoto znění: Za první, aby se žádný neopovažoval na robotu jezdit, buď z platu, nebo ne. Za druhý, že oni taky nezabraňujou na robotu jít ani jet. Za třetí, aby byl každý na 3 dni zachystanej s chlebem, a to aby očekával přistrojenej vždycky, jak ve dne tak v noci. Za čtvrtý, kdyby uslyšeli halas na velký zvon, k tomu hlasu aby se každý sešel. Za pátý, který by hospodář svůj příbytek opustil, že maj moci vyrabovat a vypálit. Obezřetní konšelé trutnovských vesnic – aby jim nikdo nemohl vyčítat, že nevyhověli rozkazu a zároveň měli písmeně, že jednali z donucení, kdyby se tahle akce nezdařila, dávali si potvrdit, že předali poselství: Attestatum. My rychtář a obecní starší a všechna obec osvědčujeme tímto, že obecní lid šosovní ze vsi Poříčí, přísežní i obecní starší byli u nás a neodešli dříve, dokud jsme opět nevytáhli my na další vesnici. Dáno ve Voletinách dne 20. března 1775. Rychtář ve Voletinách Karel Mentzel. Trutnovský magistrát obcházela hrůza, když mu důvěryhodný udavač ve vší tajnosti tenhle lístek přinesl.
Středa 22. března: Toho dne přišlo na pět tisíc sedláků do Poděbrad. Byl to čtvrtý den od počátku pozdvižení. Přitáhli od Chlumce v Bydžovském kraji. Hrabě Karel Clary a pan Streuwitz byli dnes vysláni jako komisaři guberniem, aby se těch sedláků zeptali na příčiny jejich vzpoury.
Cestu sedláku v těchto dnech můžeme naprosto spolehlivě určit podle panských hospod, v nichž sedláci nezaplatili pivo, podobně dle seznamu, který uvedl vikář arcibiskupské konzistoři v přehledu škod – tam snědli a vypili faráři, co měl ve sklepě.
Pokračovali rychleji, než mohl kdo z prvního varování tušit. Z každého domu nutí alespoň jednoho muže táhnout s sebou. Chtějí, aby s nimi šel pro svobodu na tři zámky. Běda, kdo se vzepře. Rozbořili kamna a vytloukli okna rychtářům, kteří na ně nepočkali doma.
Pokojní sousedi, kteří tomu příliš nedůvěřovali, musili pochodovat na tři kanceláře, potom spánembohem ať si jdou. Pohůnci, co odhodili podávky na polích nebo maštalích, a tak jako byli, vydali se dobývat Svobodu, ti pospolu v houfu zůstávali. Vůdcové a vytrvalci se vmísili mezi nově vybrané mužstvo a v jeho čele pokračovali. Kdo postihne vzácný dar vůdcovství, které není podepřeno mocí a slávou? Vrchní rozhodoval, protože měl dráby a vězení. Sotva však mohl vést. Rozkazoval i sedlák. Svede to aspoň jeden tak, aby ho neposlouchala jen žena a čeleď? Rychtář rovněž přikazoval a měl za sebou vrchnostenskou moc. Jenomže nyní je třeba dávat příkazy proti vrchnosti, a tak přesvědčivě, aby uposlechly zástupy mužů domácích i cizích. To už je otázka zvláštních vloh. V těch, co je měli, se náhle tyto vlastnosti probudily – neboť vůdce dělá také příležitost. Nenapadlo je uvažovat, že zástupy vedou je, oni jen s prostou myslí plní jejich otevřené a podvědomé touhy a přání. Zrodil je zástup. S ním stáli i padali. Rychtáři měli výhodu proti jiným: zosobňovali autoritu obce, nejen vrchnostenské právo, také samosprávu obce.
I došli k hejtmanskému úřadu v Poděbradech a chtěli svobodu – patent, vydaný při soupisu obyvatel a číslování domů v roce 1771. Zdejšímu hejtmanovi Johannu Jos. Beierweckovi předložili povstalci hned tři vzory písemností, které obdrželi z kanceláře kratonožské, chlumecké a dymokurské. Sáhl po té, která se mu zdála nejpřijatelnější. Byla z Dymokur. Psal: „Poněvadž mnoho tisíc lidu jak cizích, tak taky domácích dnešní den, jenž jest 22. března 1775 roku před město jsou přišli s tím doložením, že oni ten patent, kterej při dělání numer projíti měl, žádají, načež se jim k odpovědi dalo, že žádný takový zdeť se nevynachází, pročež žádajíce oni dálejíc nejprv dobrovolně, potom pak pohrůškami, aby zdejší poddaní až do vyvedení té věci k robotě přidržáni nebyli. A to tím jistějc, an sice všechny lidi ostatní z hranic kvaltovně to vymáhati chtějí. Což že se to tak na ten čas až do vyvedení skutečně zachovává, to podpisem mým doličuji. Sigil. zámek Poděbrady, dne 22. března 1775. Johann Jos. Beierweck.“ Když vyšli z Poděbrad, volali: „Vivat, dostali jsme svobodu!“ Přitom zbili několik měšťanů do krve a na čtyřicet jich vzali s sebou. Vedl je fanfarón a rouhač Jiroušek, rychtář z Kostelní Lhoty, kluk šenkýře Myřetínského z Kounic, nuzota tesař Ringl z Kovanic, podruh Meskař z Lipce.
Lavina se valila přes polabské císařské statky rychleji než kde jinde.
Brandýský vrchní Granzenstein věděl od svých kolegů Merkla a Beierwecka, kteří mu podrobně vylíčili vlastní zážitky, že ho to nemine. Proto také, hned jak se objevila deputace v zámku, beze všech okolků a zdržování vyhotovil cedulku podle jejich vzoru.
Čtvrtek 23. března: Dnes jich přišlo okolo tří tisíc k Brandýsu. Brandýs nad Labem leží tři míle od Prahy a pět mílí od Poděbrad. Z Poděbrad vzali s sebou jednoho písaře, aby jim dělal průvodce, a čtyřicet měšťanů jako rukojmí. Páni komisaři vkročili včera navečer do Poděbrad, když už sedláci byli pryč. Dnes ráno oba páni odjeli do Nymburka; byl tam jarmark. Nymburk leží jednu míli od Poděbrad a sedm mílí do Prahy.
Administrace císařských statků v Čechách, sídlem v Praze, vypravila posla do Brandýsa: schvaluje preventivní opatření, aby se úřední pokladna nedostala do ruku těch raubířů. Kdyby snad pronikli až k městu, nechť vojenská posádka obsadí nejen zámek, ale i brandýský pivovar.
Jan Martin Gross, purkrabí komorního statku Ctěnice litoval, že brandýští vojáci nedovedli rebely aspoň o kus dál. Mohli ho ochránit před škodami.
V Praze zavládl strach tak, jak se vzbouřenci blížili k městu. Duchovenstvo i šlechtici prchali z venkova do bezpečí městských hradeb. Za den vyvezli vojáci děla směrem ke Karlínu a všemi branami pouštěli do města i z města jen toho, kdo nebudil podezření, hlavně jízdní štafety, které přinášely zprávy a rychlé posly vrchního velení. Ulicemi procházely dvojnásobné stráže, posádka držena v plné pohotovosti. Kníže Fürstenberk od toho dne neopustil purkrabství na Hradě a spolu s ním tu zasedalo několik mužů, z nichž každý nesl odpovědnost za jistou část nejvyšší moci v zemi. Karel Egon Fürstenberk měl mimořádný roční plat 20.000 zlatých, právě desateronásobně víc než většina jeho kolegů v radě gubernia, která zasedala na Pražském hradě. Už tím dávala panovnice najevo, jak si cení prvního úředníka v zemi, který je odpovědný za vše jen jí a nikomu jinému. Kníže Fürstenberk holdoval trochu antickým studiím. Měl pozoruhodnou knihovnu, o kterou pečoval jeho osobní sekretář Johann Ferdinand Opiz.
Na nepředvídatelné události nebyl centralismus stavěný. Tenhle státní stroj, který zaváděla Marie Terezie jako novinku, fungoval vytrvale ve dne v noci, měl své pravidelné tempo, sice trochu těžkopádné, ale pro všední dny postačující. Běda, když teď potřeboval změnit obvyklý postup. Fürstenberkovi a Wiedovi nezbylo než to udělat. Ač neradi a v nejvyšší nouzi, podstoupili toho dne osudné riziko rozhodování. Nemohli přece čekat se založenýma rukama, až sedláci vkročí do Prahy. Vrchní vojenský velitel poněkud komicky nařídil náčelníkovi štábu, generálu hraběti Kinskému, aby zabránil šíření nepokojů, aniž mu řekl, jak to má udělat. Rozkaz šalamounsky určoval, že způsob, jak armáda v jednotlivých případech zakročí, přenechává rozvaze velitelů; připomínal však, aby šetřili lidskou krev. V tu dobu táhli povstalci již od Brandýsa ku Praze. Odpoledne houfy navštívily několik míst v blízkém okolí Prahy a Fürstenberk svolal narychlo zasedání gubernia. Vzbouřenci ještě téhož dne postoupili k Vinoři, Klecanům a Roztokám, Proseku a Ďáblicům. Před úsvitem vyjela Poříčskou branou jízda spolu s guberniálními rady Nosticem a Wasmuthem.
Pátek 24. března: Dnes ráno přišli sedláci až ku Praze, jmenovitě k Libni, místu vzdálenému tři čtvrti míle od Prahy, před Špitálskou bránu. Byla uzavřena Špitálská a Nová brána. Z oné vychází silnice do Saska a Slezska, z této do Vídně. Chtěli robotní patent, který měl (jak tvrdili) vydat císař v roce 1771, ale stavové jej zatajili. Kníže Karel Egon Fürstenberk měl referát na zasedání gubernia o selské bouři v Čechách. Referát musil jsem mu jako jeho sekretář připravit ve spěchu ono dopoledne, kdy jej kníže přednášel. Četl jej tak, jak jsem mu ho předtím prohlédl. Takovou důvěru mi tento velký státník projevoval častěji, píše Opiz.
Sedlák Josef Hamták z Vestce na přerovském panství si přivedl na majitele dvora v Třeboradicích jedenáct rozjařených druhů. Před časem hospodařil v nedalekých Mstěticích a statkáře dobře znal. Odvedli Jana Želeckého do hospody, že musí s nimi pro svobodu. Když před ním místní rychtář smekl, vyspílal mu Hamták: nyní jsou prý sedláci pány. Klučovský Mezera, druhý komandant, pomáhal verbovat. Hnuli se k Ďáblicům a k Vinoři. Ráno vyrazili Poříčskou branou za jízdou granátníci a namířili k Libni.
Nejteplejší jitro z celého března, nezvyklé v tuto roční dobu. Obloha zatažená, déšť na spadnutí. Vlezlá vlhkost, co proniká šaty až na tělo.
Uprostřed polí pod žižkovským vrchem dominoval krajině čtvercový komplex budov, který tu stojí dodnes. Od Vltavy po novoměstské hradby nespatříte na kresbě F.B. Wernera z poloviny 18. století víc než všehovšudy menší domky. Prostranství před kasárnami invalidů bylo jako stvořené pro útok jízdy, zato utéci nebylo kam. Na jedné straně řeka, na druhé dlouhé průčelí a dál samá rovinatá pole, ani kousek lesa, křovin nebo alespoň meze. Ostatně sedláci nevybírali bojiště, to je ani ve snu nenapadlo.
Střet sedláků s císařským vojskem velmi dramaticky popisuje ve svém díle Dějiny Čech a Moravy nové doby Josef Svátek (z roku 1898). Úryvky z tohoto díla doslovně cituje o pár let později J.V. Prášek ve své doposud nepřekonané práci Brandejs nad Labem – město, panství i okres. Bohužel i on si fakta uveřejněná J. Svátkem neověřil a spolehl se na tohoto „Hájka nové doby“. Stejně jako Václav Hájek z Libočan v 16. století si totiž bohužel Josef Svátek chybějící historická fakta doplňoval bujnou fantazií. Josef Svátek o střetu sedláků píše: „Nedaleko velkolepé budovy Invalidovny na Špitálsku, kterýžto ústav byl císař Karel VI. založil a jehož rovinaté okolí výtečně se hodilo k rozestavení moci vojenské mezi řekou Vltavou a vrchem Žižkovem, zastavilo se vojsko k Vinoři proti vzbouřeným sedlákům, kdežto na louce před Invalidovnou stál onen jízdní pluk, který další postup sedláků ku Praze zameziti měl. .. Nejvyšší purkrabí kníže Fürstenberk, maje po boku polního zbrojmistra šl. Wieda a dva hodnosty zemské, dostavil se k Invalidovně, aby s vůdci sedláků osobně vyjednával. Maje k ochraně své vojsko, jež se bylo do Vinoře vrátilo, popošel proti vzbouřencům, v jejichž čele čtyři ze samozvaných vůdců jejich se brali. Zastaviv se u nich, když byli dříve obušky své na zem odhodili, tázal se jich, proč přicházejí v takovémto počtu a jaká jest žádost jejich? Jeden z nich odpověděl: „Jdeme do Prahy a chceme svobodu!“ Přitom sáhl pod kabát, kde patrně něco ukrýval. Na otázku, co pod kabátem ukrývá, odpověděl výhružně: „Karabáč na panské šelmy jako jsi ty!“ Nejvyšší purkrabí, uražen odpovědí takovouto, odvrátil se od zpupných rychtářů a přistoupiv k hlavnímu zástupu lidu, tázal se jako dříve. Tu někteří vlídně, jiní vzpurně se ozvali, že osvobození od roboty jest příčinou jejich tažení. Nejvyšší purkrabí je nato vyzval, aby dvacet rychtářů ze středu svého vybrali a do Prahy k zemskému guberniu pro odpověď vyslali, ostatní pak aby se zase v pokoji domů vrátili. Skutečně veliká část vzbouřenců na toto vyzvání se obrátila zpět, nechtějíc míti ničeho více s lidmi, kteří vůči tak veliké moci vojenské slepě do záhuby své spěchali.“ I písmák Vavák ve své písni uvádí jako hlavního vyjednávače se vzbouřenci nejvyššího purkrabího K.E. Fürstenberka: „… I uslyšev, že jsou již blíže Prahy, Karel Egon nejvyšší purkrabí, poslal vojsko proti nim, jízdné i pěší, též i sám jel s ním. …“. Vavák sám – jak víme – u Prahy s buřiči nebyl. Píseň skládal víc než deset let po události, mohl se mýlit. Je pravděpodobnější, že před Invalidovnou rozmlouval s buřiči guberniální rada Nostic, který za nimi byl poslán. Opiz se alespoň ve svých denících nezmiňuje, že by si býval kníže Fürstenberk ze zasedání gubernia po ránu někam odskočil. Jiné prameny také hovoří o Nosticovi před Invalidovnou. Konečně nechť rozhodne svědectví otce českého kritického dějezpytu, současníka Gelasia Dobnera: „V noci (z 23. na 24. března) pronikli sedláci k Libni až nad Invalidovnu a tam vyloupili židovské domy. 24. března za samého svítání ujal se té záležitosti nejvznešenější hrabě Antonín Nostic. Dobře ozbrojen vyrazil na koni s pěti sty pěšáky a stovkou jezdců proti těmto pobudům, které v počtu takřka osmi set zastihl právě mezi Invalidovnou a Libní, když se chystali na Prahu. Jakmile spatřili tolik vojska, hledali spásu v útěku. Nechtěli se stavět na odpor. Jízda je co nejrychleji odzadu obklíčila a pěší vojsko neustále svíralo čelně. Odhazujíce hole a kosy, žádali milost. Některým se přece podařilo uniknout, ostatní byli zavřeni do Invalidovny. Brzy nato byli předáni komisařům gubernia, kteří jednoho každého zvlášť vyslýchali, ty, kteří šli bez přinucení, propouštěli bez trestu, větší viníky a hlavně vůdce uvrhli do pout a poslali do Prahy do vězení …“.
Středa 29. března: Dnes byl jeden ze sedláků – rychtář z panství hraběte Lossy – před Poříčskou bránou nedaleko Invalidovny pověšen. Má ženu a tři děti. Byli tu. Tato nešťastná rodina za něho orodovala. Hořce plakal. Proti sedlákům vyvezli vojáci osm polních děl s kartáči. Praha dlouho neviděla popravu. Bylo v ní cosi děsivého, ale zároveň přitažlivého. Tuhle příležitost si nenechal ujít ani filantrop Opiz. Soudcové vybrali bez velkého vážení a dlouhé rozmýšlení jednoho ze zajatých na Špitálském poli – snad onoho rychtáře, který urazil radu Nostice. Mohli metati los nebo vzít kohokoliv z čtyř set vězňů chycených v poli. Pověsili ho jako prvního 29. března 1775 nedaleko Invalidovny – symbolicky na místě činu. Na prsa mu dali cedulku „Buřič selského lidu a spoluraubíř“. Říkalo se po městě, že byl mužem jinak dosti mírným, obzvláštní mluvy a mravů, nicméně mnozí pod přísnou přísahou proti němu vypovídali, že od něho dostali výprask a byli donuceni jednat ve společné věci. Poprava byla záležitostí vojáků. Postavili čakan po vojenském způsobu, narychlo. Odsouzence vezli jedním z nejšerednějších koutů přes Poříčí k bráně. Vichřice, která se minulého rána přehnala nad městem ustala. Od řeky profukoval studený vítr. Obloha zatažená. Samo počasí tísnící na duši. Až na místo popravní se přišla s odsouzencem rozloučit jeho žena s třemi dětmi, čtvrté právě čekala. Darmo předtím porůznu klekala a žádala slitování nad otcem dítek. Cestou na popraviště hořce plakal. Oděl se na tuhle cestu jako o Hodu božím. Johann Ferdinand Opiz, který nepovažoval za důležité uvést jeho jméno, si poznamenal, že byl vysoký, urostlý, dobře oblečený: šedivý kabát, okruží na krku, malý kulatý klobouk na hlavě. Pak následovala už jen smrt, která není dojemná ani vznešená, neboť není moc vznešeného na mrtvém těle, zvlášť když bylo tak ohavně zbaveno života. Vavák píše, že oběšený se jmenoval Josef Miran a byl z Přezletic na ctěnickém panství, jiní jej jmenují Huroněm. František Martin Pelcl ve svých Stručných dějinách Čech od nejstarších dob až po nové časy uvádí z celého povstání (kterému věnoval tři strany) jediné jméno, jméno prvního popraveného: Josef Černý. Při studiu přezletických gruntovních knih musíme dát za pravdu kritickému dějepisci Pelclovi. Odsouzený nemohl být nikdo jiný než Josef Černý, narozený v prosinci 1739, jenž zemřel v roce 1775, ale o pohřbu není v matrice zmínky. Popravení se nepohřbívali s církevními obřady a jeho tělo nevydali rodině. Měl tři děti, šestiletého Josefa, devítiletou Kateřinu a jedenáctiletou Annu. Vdova ho nepřežila dlouho, zemřela počátkem července ve věku dvaatřiceti let, nejspíše po porodu. Statku, na němž seděl, říkali také Churáňovský – proto snad „Huroň“ – Churáň.
Exekucí před Poříčskou bránou končí příběh devíti dnů, neboť to, co následovalo v dalším týdnu, už nebyla rebelie. Vojsko křižovalo krajinu, sbíralo na udání vesničany a plnilo jimi vězení. Stanné soudy měly napilno. Sedm buřičů poslaly na šibenici.
Čtyři pověsili před Prahou, všichni sluli podle Vaváka Josefové:
Jozef Miran za Pořičskou,
Jozef Dvořák za branou Oujezdckou,
Jozef Černý za tou Bruskou,
Jozef Šafář za tou Vyšehradskou.
Vavák si ovšem plete jména. Druhého ortelovali tři dny po Černém před Píseckou bránou (říkalo se jí také Mariánská či Karlova nedaleko Belvederu. Měl sotva šestadvacet let. Vedli ho z novoměstské radnice ulicemi všech tří pražských měst nahoru na valy na odiv zvědavcům. Nevelký světlovlasý selský pacholek. Jeho hospodář spolu se synem čekali v malostranském vězení na rozsudek – komentuje Opiz. Chytili ho v Roztokách při pustošení kostela. Kladli mu za vinu, že vysypal hostie z kalicha a šlapal po nich. Odpověděl, že nebyl ani v nejmenším opilý a dobře věděl, co dělá.
Dalším byl 4.dubna devatenáctiletý mladík, syn hospodáře, u něhož sloužil pacholek, jehož poslední cestu jsme právě popsali. Pocházel také z Roztok. Pověsili ho před Újezdskou bránou. Známe jménem jeho otce, sedláka Josefa Dvořáka z Roztok, jenž byl na deset let – po dobu pobytu ve špinhauzu – zbaven statku, jak svědčí gruntovní knihy. Snad se i popravený jmenoval Josef, kronikáři to alespoň tvrdí. Viděli v tom takřka symbol, že všichni na hrdle potrestaní měli společné jméno s císařem. Kupodivu Opiz nemá nejmenší zmínku o čtvrtém rebelovi, pověšeném – podle Vaváka a jiných – před Vyšehradskou branou.
Za devět dní stačili apelační radové poslat na šibenici sedm lidí. Rány karabáčem, které si odnášeli domů účastníci rebelie, když měli smůlu a dali se chytit, nelze spočítat.
Koncem dubna oznamoval nejvyšší kancléř vladařce, že ze zatčených bylo sedm pověšeno, šest potrestáno špinhauzem (donucovacími pracemi) na delší dobu, 117 dostalo výprask karabáčem a 366 propuštěno s pouhým varováním. Ve vězení čeká na rozsudek 567 provinilců. Za dva měsíce po povstání zbylo v mladoboleslavském arestu sedmnáct delikventů a ty konečně delegovaný soud 27. května potrestal karabáčem a veřejnými pracemi. Nejvyšší trest dostali spolupracovník Jindřicha Spichlera (odsouzeného stanným soudem k smrti) Jan Axmann, dále Kryštof Niessig – každý po dvou letech veřejných prací v pražské donucovací pracovně, zostřeno vždy za čtvrt roku patnácti ranami karabáčem. V červnu čekalo na vyměření ortelu již jen patnáct vězňů v Praze a dvanáct na venkově. V Praze soustředil delegovaný soud údajně hlavní strůjce povstání: vedle členů selského guberna Antonína Nývlta, Františka Hejny, Josefa Kozla, další dva rebely z Náchodska, Jana Krále a Adama Kolisku, z Chlemska Jiřího Diviše, ze Smiřicka Jana Fischera a dalších pět nejmenovaných buřičů, z Teplicka nad Metují Antonína Seidla, Josefa Seidla a Antonína Patsche. Konečně v červenci vynesl delegovaný soud poslední rozsudky.
Neznáme skutečný počet trestaných. Byl jistě velký. Většina z nich si odnášela domů několik desítek ran karabáčem. Po oněch sedmi popravených z rozhodnutí stanného soudu za jeho sotva čtrnáctidenní činnosti nikdo další už na hrdle trestán nebyl.
Přínosem povstání však nebyla státní reforma, ale v principu něco daleko závažnějšího: rebelové vyvolali atmosféru „velkého strachu“. která tenkrát vydatně pomohla absolutistické moci, a nejen jí. Poražení stavové nestačili se vzpamatovat a jen bezbranně soptili proti sérii zánovních reforem, nařizovaných jednoduše „shora“. Když si roku 1778 Marie Terezie stěžovala synu Leopoldovi, jaké má zas potíže se šlechtou, odpověděl jí toskánský arcivévoda (budoucí český král) napůl žertem, že by „státu neškodilo mírné povstání, aby mocní odpůrci byli trochu skřípnuti“. Po šesti letech od rebelie, když projednával Josef se stavy předlohu patentu o zrušení nevolnictví, ozvala se ona vzpomínka a docela nahlas rezonovala na obou stranách.
Úryvky z knihy Josefa Petráně: „Rebelie, příběh 1 týdne a 2 dní v březnu 1775“, Praha 1975.